Drabble de Blanch - Magie kouzel

Harry Potter postával podél zdi v prostorách sklepení a snažil se rozdýchat právě prožitou hodinu lektvarů s tím protivným netopýrem Snapem. Už tolik let mu pil krev, že často uvažoval, zda ve skutečnosti není upír.
Přivřel oči a před víčky se mu mihla vzpomínka na právě ukončenou hodinu.



„Pane Potter, řekněte, umíte číst?“ Pročísnul hrobové ticho sytý baryton profesora lektvarů.
„Ano, pane,“ procedil skrze zuby Chlapec s jizvou na čele.
„Výborně. V tom případě mi vysvětlete, proč místo Dávivého roztoku vaříte polévku s knedlíčky,“ popadl Snape jeho naběračku a párkrát s ní zamíchal v cínovém kotlíku, jehož obsah nabral prazvláštní konzistence.
„Nevím, pane,“ zaskřípal znovu Harry.
Severus Snape se škodolibě usmál: „A za stálého míchání vlijeme do záchodové mísy,“ ledabyle mávnul hůlkou a obsah zmizel. „Můžete začít znovu nebo chcete další H?“
„Ne, pane,“ zahřměl mladík.

Poté se tmavá silueta přesunula k Harryho odvěkému sokovi a namístě se zastavila, překvapeně zvedajíc černé obočí.
„Růžový, pane Malfoyi?“ Otázal se rozpačitě.
Draco Malfoy s grácií sobě vlastní pouze zvedl bradu a tvrdě prohlásil: „Ano.“
Snapeův výraz změkl, „Výborně, Draco, růžová je ve své podstatě odstínem šedozelené. Skvělá práce, jako vždy, dvacet bodů pro Zmijozel!“



Ještě teď Harry pěnil vzteky, jen si na tu scénu vzpomněl. Když se však rozhodl odejít, někdo mu zastoupil cestu a ten někdo nebyl nikdo jiný, než jeho arcirival a jeho veličenstvo Draco Malfoy.
„Ale, ale, Potter. Co je, Pottere, lížeš si bebíčka?“ Přitisknul ho ke stěně, zabraňuje mu tak vyklouznout z náruče a tiskne se tělo na tělo.
Zastřený hlas ovanul Harryho tvář a Draco Malfoy se škodolibě usmál.
„Co takhle zahrát si na čaroděje, Pottere?“ Prohlídnul si zblízka jeho proporce.
„Cože?“
„Na kouzlení..“
„Godrickovy voči, tobě přeskočilo, Malfoyi? Něco si pil? Víš, nerad ti to říkám zrovna já, ale my jsme čar-…“
„Ne tohle, hlupáku,“ zavrněl blonďák Harrymu do ucha. „Uděláme si představení, dáme jedno, dvě, tři čísla, vyletí ptáčci…a ty pak zmizíš. Tomu říkám ta správná magie, co myslíš?“
V zelených duhovkách se zračil děs a hrůza.
„Pusť mě,“ snažil se ze sevření vymanit Potter, ale marně.
„Copak? Že by veliký Harry Potter, hvězdička všech hvězd, se bál zrovna mě? Konečně na to došlo. Nedívej se na mě tak, Potty,“ Draco shledal Potterův naštvaný výraz za více než pobavení hodný. „No tak, tak na mě vytáhni ten svůj klacek!“ Olíznul si Zmijozelák rozkošnicky rty a v ten moment Harry využil jeho indispozice a povoleného stisku a vysmeknul se.
Popadl všechny své věci a pádil pryč ze spárů Ďáblova osidla. Zmijozelský princ se ještě za ním konsternovaně díval, načež posléze vyprsknul v húronský smích.
„Hrdina Potter!“